Rodinné modely
Toto „postižení“ je jaksi celosvětové a asi nikdo z nás nezůstal ušetřen. Jako děti jsme měli své rodiče za dokonalé a vševědoucí. A až s postupem věku jsme přišli na to, že jsou omylní a v pubertě jsme se je dokonce často snažili obrátit na „svoje pravdy“. Problém nastává ve chvíli, kdy si sami v dospělosti vytvoříme vlastní partnerský vztah a zjistíme, že ne vše jde jako po másle. Setkávají se dva lidé z různých rodin a také z různě zažitých modelů. Dodnes si pamatuju jednu radu kolegy z dob, kdy jsem sloužil vlasti. „Podívej se na její matku… jednou bude vypadat stejně. Podívej se na to, jak se matka chová ke svému manželovi, protože tak se bude tvoje žena chovat k tobě. Podívej se, jak se chová ke svým rodičům, protože tak se budou vaše děti chovat k vám.“ Samozřejmě u mužů to platí obdobně.
Ono pokud člověk vyrůstal v harmonické, spokojené, rovnoprávné rodině, tak asi není moc místa na nějaké problémy. Ale ruku na srdce... kolik lidí asi v takové rodině vyrůstalo? Někdy je ten problém docela ošidný a je třeba pátrat, abychom s klientem našli příčinu. Co se stává často - klient velmi pěkně hovoří o své rodině, jak se měli rodiče rádi a jak byli spokojení. No, ale kde se pak vzal problém? Jednou z metod jak na to přijít, je jít trošku oklikou. Zeptám se na nemoci rodičů. Když se dozvím, že tatínek má vlastně problémy s klouby a ledvinami a maminka se zažíváním a že babička a prababička umřely na zažívací potíže typu rakovina střev či žaludku… máme jasno. Rázem se ze slupky vyloupne příčina. Otec duchovně stagnuje a vztahy moc „neřeší“, kdežto matka to nemůže strávit a ženy v této rodové linii si své hoře nechávají v sobě pěkně bublat. Jak víme, rakovina je potlačovaný hněv. Zažívání… strávení prožitků a situací kolem. No a ejhle najednou se dozvídáme, že tatínek si vlastně dělá, co chce celý život, ale mamince to jaksi nedovoluje (ona si to neprosadí). A model je na světě. Je to jen jeden příklad. A rozhodně jsem nepoužil nikoho z praxe. Případná podobnost je čistě náhodná.
Další způsob jak příčinu dohledat, je v podstatě popis denního života rodičů. Abych stále nedělal jen ženy těmi ublíženými, změníme model. Takže... maminka přijde domů, řekne otci, co má nakoupit a oznámí, že na večeři to nestihne, tak ať uvaří. Otec se o vše postará a samozřejmě ještě manželce ohřeje večeři a podstrojuje jí, protože jinak by ječela, něco v tom smyslu, že má s ním jen trápení a měla si vzít doktora Halíře. Děti do školy a ze školy vyzvedává taktéž tatínek… a maminka, když se jí nechce do práce, tak prostě onemocní a starejte se o mě.
Vím, že jsem to asi trochu přehnal, ale i tak to leckde funguje. Dítě z takovéto rodiny... chlapec. Jaké asi může mít sebevědomí? A jakou ženu si asi v životě bude hledat? Dívka z takovéto rodiny… ta vyroste na neúctě z mužům a velké potřebě potřebovat své potřeby. Výbava do života ani pro jednoho nic moc.
Pokud vás přepadla jakási marnost, vězte, že stačí zapátrat kolem sebe a najdete spoustu spokojených párů kolem sebe. To, co nám rodinný model předal, jde změnit. Jen si to uvědomit a přiznat… to je základ. Pak následuje dlouhá cesta, kdy se hlídáme... a neustále kontrolujeme své reakce, abychom si uvědomovali, kdy reagujeme tak, jak bychom chtěli a nebo tak, jak nám „velí“ model.
Předem upozorňuji, že oblíbené převychovávání partnera proti jeho vůli, je většinou ztráta času a rozhodně to není fér. K téhle cestě je třeba přijít dobrovolně a dobrovolně ji (třebas s podporou partnera) projít. Nezapomeňte, že je jen a jen na vás, jaký model vy předáte svým dětem!
Ovšem takový model lze i převrátit a to také není dobré, jako žádný extrém. Například, rodiče mi nikdy nic nekoupili. Tak já, abych to vynahradil svému dítěti, zahrnu ho vším. To asi není moc výchovné, že? Navíc to není o potřebách dítěte, ale o nevyřešeném vlastním konfliktu uvnitř nás. Tedy nedáváme to dítěti, ale vlastně sobě. A co hůř... ještě tím dítěti dáváme dost ujetý přístup k životu. Prostě všeho s mírou.
